Není v dnešní době zrovna vzácným jevem, když  muž, po boku výrazně mladší ženy, zplodí i v tomto zralém věku potomka. „Je to rozumné?“ ptají se jedni. „Není na to již příliš stár?“ ptají se druzí. „Jen ať si užije radosti života“! přejí ti ostatní. Jak to ale může býti  pohledu otce šedesátníka? Člověk na rozdíl od zvířat je  tvor milující, dokáže se nejen párovat, ale také milovat, projevovat lásku a také lásku přijímat. A právě tento cit nejkrásnější může stát za tím, že miminko se narodí i tatínkovi, kterému stát přiznává nárok na starobní důchod. Zamilovat se a mít na hřbetu šest křížků? Proč ne!

Pokud je vztah harmonický, fungující a partnerka se miminku nebrání, je to jen logické vyústění vztahu, naplnění soužití páru. To za prvé, odhlédneme-li od sociálních či dalších potenciálních problémů.

Muž, který má již kus života odžito, vybudováno postavení, a je pevně zakotven v přístavu životních nástrah, má z tohoto pohledu dobrou startovací pozici na cestu k rodičovství. Je zkušený, nemusí se již honit za kariérou (mladí taky nemusí, ale velmi takto činí z ekonomického hlediska) a tím pádem má více času vychutnat si roli otce. Má více času věnovat se miminku, hrát si s ním, vychovávat ho, vštěpovat mu svůj životní rukopis. Toto vše můžeme brát jako výhodu pozdního otcovství.

Na druhou stranu, roky se skrýt nedají, a i když má starší otec více času a možností věnovat se děťátku, jak to udělá, když na to fyzicky nestačí? Mladému stačí spát několik málo hodin. Když miminko v noci pláče nebo když je třeba již odrostlejší ratolest vést v horečkách na pohotovost, tolik ho to neschvátí. Vydrží déle běhat za balónem, déle běhat za kolem, když dítě učí jezdit. I starší toto dokáže, ale jen když je v perfektní kondici. Je známo, že i z pohledu fyzického můžeme potkat třicetiletého starce a mladého pětašedesátníka, ale není to pravidlem.

Sociální otázka dává tématu další rozměr. Jsem otec nebo spíš dědeček? Jak se budou tvářit kamarádi mého dítěte, když ho půjdu vyprovodit na školu v přírodě? Co když ho už nestihnu vychovat do dospělosti? Teď si sice užívám radosti, ale co za deset let? Jak budu oponovat drzému teenagerovi ve svém již pokročilém věku a se svými chorobami? Je správné pak nechat vše na manželce? Zde se hledají odpovědi velmi těžko. Zřejmě je to oblast velmi individuální, zkrátka jak se kdo cítí. Podotýkám ale, že toto bude každý hodnotit na základě své konkrétní současné situace. Jak ale dokáže šedesátník odhadnout, jak mu bude po sedmdesátce? Třicátníka toto pálit nebude. Ten ví, že pokud není dobrovolný dárce orgánů pohybující se po dvou kolech na českých silnicích rychlostí blesku, je veliká pravděpodobnost, že se maturity svého dítěte dožije v pohodě...Ale co šedesátník? Není to sobecké vůči dítěti i ženě?

Zřejmě tedy záleží na tom, jak se zralý muž cítí fyzicky i psychicky, zda dokáže ženu i dítě dobře zabezpečit a zda se na dítě prostě ještě cítí. A nebo je to jinak? Šly byste do toho, milé dámy, mít děťátko s mužem důchodového věku? A co vy pánové? Troufli byste si na dítě ve zralém věku?

Průměrné hodnocení