Žila jsem jako každá normální holka na vesnici. Chodila ven, starala se o svého pejska a dobře se učila. Bylo to skvělé období, dokud mi rodiče neoznámili, že se budou rozvádět. Strašně špatně jsem to nesla, byla jsem ve stresu, začala jsem přespávat po známých a trpěla depresemi. Jedno dne jsem se probudila a zjistila, že necítím nohu! Bylo mi 16 a jako velká frajerka jsem nešla ani k doktorovi.

Tam moje kroky vedly až po roce, když jsem z ničeho nic přestala slyšet na jedno ucho. Doktoři dlouho nemohli přijít na to, co mi vlastně je. Ochrnula jsem na pravou nohu, po mírném zlepšení zase na levou. Po čase mě vyděsil zánět očního nervu a ochrnutí půlky obličeje a ruky. Pak přišla diagnóza: roztroušená skleróza. Moc jsem o té nemoci nevěděla, takže jsem si začala o ní schánět všechny dostupné informace. Snažila jsem se nemyslet na sebelítost. Mám smůlu v tom, že jsem na léky nové generace alergická, takže jsem odkázaná na klasickou léčbu. V současné době trvale necítím levou půlku těla, ale protože s ní můžu hýbat, nestěžuji si. Horší je to s inkontinencí. Musím nosit plíny jako malé dítě, připadám si strašně poníženě. Dnes, ve svých šestadvaceti vím, že nebudu mít nikdy miminko. Moje jediná útěcha? Když budu cvičit a odpočívat, nemoc nebude postupovat tak rychle. I přes šechny svoje životní peripetie se snažím žít jako každá jiná holka. Vystudoval jsem práva a dokonce jsem si našla přítele. Co však bude se mnou dál, ukáže až život sám?

                                                                                                                           Janka

Průměrné hodnocení

Zobraz 1 z 1 komentářů