Jěště do nedávna jsem žila docela všedním a spořádaným životem v rodinném domku na malém městě. Jsem vdaná, vychovávám pětiletou dceru a dvouletého syna.  Manžel přišel asi před rokem o práci, aby uživil rodinu, odjel pracovat do zahraničí. Za několik měsíců se má vrátit. Mám ho velice ráda a nikdy  jsem ani náznakem neuvažovala o tom, že bych chtěla zestárnout s někým jiným. Ale přesto místo toho, abych se radostně chystala na jeho návrat, prožívám několik měsíců hotové peklo.

 Již pátý měsíc nosím totiž pod srdcem dítě, které není jeho. Zatím jsem o tom nikomu neřekla. Vím, že doba, kdy bude už obtížné těhotenství dále utajovat před okolním světem, se nezadržitelně blíží, a na své rozhodnutí jsem úplně sama. V noci nemohu spát, když zahlédnu v parku kočárek, vyhrknou mi slzy. Nemůžu jíst, protože v žaludku nic neudržím. Celé dny se soustředím jen na to, aby nikdo nic nepoznal, děti, ani manželovi rodiče. Stojí to strašně sil. Vím, že ve slabé chvilce jsem udělala hroznou chybu, ale takovou, která se nedá jednoduše napravit. Na umělé přerušení těhotenství už je pozdě. Vůbec nevím, co si mám počít. To doma přeci nikdy nevysvětlím a i kdybych se o to pokusila, znám svého muže natolik dobře a vím,  že mi nikdy neodpustí. Stále přemýšlím o tom, co na to řeknou příbuzní, přátelé. Všechno, čím jsem žila a co jsem měla ráda, se docela hroutí. Manžel mě opustí, možná přijdu i o děti. Strašně moc se stydím za své pocity, ale to dítě mě zničí a já nechci, aby se narodilo.

                                                                                                                            Gabriela

Průměrné hodnocení

Zobraz 2 z 2 komentářů